Santiniho jazyk
Když Jirka Strach před projekcí jeho nejnovějšího díla vstal, stoupl si na schody a suše prohlásil, že odchody ze sálu jsou samozřejmě povoleny bez toho, aniž by se sám režisér urazil, protože se v očích mnoha diváku bude jednat o, cituji, „prostou televizáckou sračku“, neměl jsem sebemenší tušení, jak moc opačné budu mít o jeho filmu mínění. Že není Santiniho jazyk žádná sračka snad ani netřeba zmiňovat, že se ovšem jedná o čistě anti-televizní film, je už fakt mnohem překvapivější.
Jistě, již dříve jsme byli jako diváci zvyklí na v tuzemských poměrech nevídanou kvalitu Strachových filmů. Stačí zmínit novější počiny, například Ďáblovu lest, Brainstorm či Operaci Silver A. Všechno to jsou výborné snímky, od Santiniho jazyka se ovšem liší v jedné zásádní, konkrétní věci; jsou vhodné jak pro běžné, tak náročnější a značně přemýšlivější diváky, pohybují se v přesné rovnováze, ideálně bilancují. Nikoliv však Santini.
Anti-televizácký film o nestabilnosti lidského bytí v jedné určité (reklamní) životní rovině a faktu, že je štěstím z ní moci uniknout do jakéhokoliv duchovního rozpoložení. A mlčet. Že předchozí shrnutí zní jako nesmyslný výrok jakéhosi pseudointelektuála, není směrodatné, jako takový se totiž může nepřipravenému divákovi jevit klidně i Santiniho jazyk. Je pouze na vkusu a přístupu každého, jak se se všemi těmi hlubokými myšlenkami a již klasicky mírnou ironií ve výsledku popere.
Po vzoru knihy Miloše Urbana se zde pracuje s mnohými motivy, jen na bedrech jednoho z nich však stojí všechny ostatní. Ve své nejhrubší a čistě námětové podstatě jde o příběch zaměstance reklamní agentury Martina Urmanna, který má za úkol přijít s univerzálním sloganem, univerzální větou. Pátrání ho však nepřímo zavede na stopu tajemných vzkazů již dávno zesnulého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Martin se tedy vydává po stále přibývajících stopách… Alespoň tak děj hrubě shrnuje oficialní text distributora, který je umístěn v Česko-Slovenské filmové databázi. Je proto zajímavé, že tato dějová premisa, linie, která drží celý snímek pohromadě, v Santinim funguje prědevším pouze jako metafora.
Nejde totiž ani tak o ono hledání konkrétní tajné zprávy od Santiniho, která by prěpisovala učebnice architektury, ale o jistou cestu, kterou musí Martin absolvovat. Její cíl i výsledek jsem již naznačoval výše, každý z diváků si na jeho opravdový rozsah, dalo by se říci pravé vyznění, však musí přijít ve výsledku i tak sám. Stejně jako hlavní charakter filmu brilantně zahraný Davidem Švehlíkem, který si v závěru paradoxně uvědomí, jak moc se jeho vnímání světa, ze všeobecné potřeby ukecanosti až k pochopení, že méně je někdy více, změnilo. Pocit, že však konal celou dobu dobro, je navíc posledním záběrem ironicky vyvrácen.
A film, který se snad každým svým framem vymyká dosud zaběhlým pravidlům, jak z hlediska parádní technické stránky (byla použita HD kamera s 35mm objektivy, na zpomalené záběry RED One), tak především té obsahové, končí. Diváci, kteří pochopili, jsou pak režisérem ponecháni svým vlastním myšlenkám.
Hudbu k filmu Santiniho jazyk složil dvorní skladatel CZECH SOLOIST CONSORT Jan Jirásek. Ansámbl CZECH SOLOIST CONSORT se podílel na natáčení.
Matěj „Chlupis“ Chlupáček
